Jdi na obsah Jdi na menu
 


zápisky VIII

29. 9. 2015

 

Pravda je to, co prožíváme. Ať je to cokoliv, ve chvíli, když padne otázka nebo krátká myšlenka, nebo úvaha, co je pravda, tak je to právě ta chvíle. To je pravda. Je to jednoduché a nehledal bych v tom větší hloubku. V tu chvíli, kdy pravdu přijmeme a uvědomíme si ji, prožíváme skutečný život. Přesně takový, jaký ve chvíli, kdy na samotný dotaz „co je pravda?" odpovíme: Je to tohle… je. Jednoduché a přímé. Nabízí se otázka, proč o pravdě přemýšlet a psát, když nic jiného, než ta samotná chvíle pravdy není.

A přesto, že se to tak může jevit, je zde něco víc. Dle mého pojetí (které vlastně není mé, ale patří všem, kteří o něm kdy přemýšleli a potažmo ho i vyslovili), pravda je to, co si za pravdu zvolíme. Od této chvíle budu psát v první osobě jednotného čísla. Pravda je to, co jem si za pravdu určil, vybral nebo zvolil. Tedy ta skutečná pravda. A ta je jedna.

Nyní se vrátím v čase, abych tomuto tvrzení položil pevný základ. Jak jsem se k tomu dopracoval nebo co mne k tomuto dovedlo. |Protože to nebylo nikterak jednoduché a ani krátkodobé.

Před několika lety se mi za jistých okolností, nějak – náhodou -  dostala do rukou knížka, která se jmenovala „Tajemství“. Začetl jsem se do úvodní kapitoly, neboť se mi jevila celkem atraktivní. Byl jsem zvědavý, o jakémže tajemství chce autor psát a proč pro začátek knížky zvolil tak emotivní podtext. Bylo to v době, kdy jsem svůj život držel celkem pevně v rukách, neboť po celé řadě dramatických životních událostí, které mu předcházely (o některých se určitě zmíním v této publikaci), jsem měl mnohé již pod kontrolou. Hlavně jsem měl dost jasnou představu o svých cílech a pracoval jsem na svém. Tedy v době, kdy jsem se seznámil s onou knížkou, jsem byl v dobrém rozpoložení z celkem jasnými vizemi a dobrou prací. Maloval jsem obrazy, začínal jsem úspěšně vystavovat, občas něco prodal a přijímal první zakázky. Rovněž jsem rozšiřoval svůj záběr o další umělecké aktivity. Měl jsem novou rodinu, žil jsem v podnětném a dobrém prostředí. Nic mne nějak zvlášť nekomplikovalo život. V jistých věcech mne minulost kousala do zad, ale i to jsme s manželkou zvládali dobře. Takže nijak jinak než náhodnou shodou okolností bych chvíli, která mi tuto knížku do ruky vložila, nenazval. Dnes vím, že to bylo poněkud jinak a ta shoda okolností byl zcela jasný záměr mého podvědomí. Vysvětluji si to tak, že si můj život v té době žádal další krok dopředu. A jelikož jsem nevědomky přespříliš váhal – nebo jednoduše jsem nedělal nic navíc – někdo, někde, nějak zatáhnul za provázky a bylo to. Tak jsem tu knížku přečetl celou. Nejdřív jsem ji věnoval spíš okrajovou pozornost, později  četl mnohem pozorněji a nakonec jsem ji nepustil z ruky a stala se součástí mého každodenního bytí. Kdo ji zná, nepotřebuje podrobnější komentář.

Poté, jak jsem se opakovaně vracel k obsahu té knihy, mnohé z ní mi nedávalo spát, neboť cosi, co jsem prožíval jako například spokojený život, práci, kterou jsem miloval, své okolí apod., se mi začínalo vlivem textů a slov aktérů, jenž v knize figurovali, jevit jako něco neúplného nebo otevřeného. Najednou jsem si víc začal uvědomovat svůj potenciál a stále víc a víc mne propadal pocit, že nedělám dost, nebo že se chce po mne víc než doteď. Měl jsem  pocit, že pokud jsem někdy o něco žádal, bylo mi to poskytnuto přesně v takové podobě, jakou jsem si zvolil. Nebo jinak – to, na co jsem často myslel, čím jsem se ve svém podvědomí nejvíce zabýval, to se mnohdy vyplnilo, ať to bylo cokoliv. Dobré i to horší. Bylo to tak. V té knížce autor popisuje mnohé situace, které si lidi způsobí svými myšlenkami, které se jim pak stanou, nebo splní a jak si pak celkem vzato za všechno dobré i zlé můžou sami. Celkem vzato, obsah té knihy mne poněkud znepokojil a zamíchal událostmi ve mně i kolem mně.

Pravda, o které jsem do té doby příliš nepřemýšlel, pouze ji „jen“ žil, nijak jsem neměl nutkání manipulovat jí, posouvat její hranice a tak, mi přišla najednou nějaká „nedokončená, nedodělaná“ taková „otevřená“. Postupně, avšak dost rychle a intenzivně, se mně zmocňoval pocit, že vše, co prožívám, jsou jen okolnosti, s kterými nic nedělám a nechám je plynout volně… Jsem vláčen okolnostmi, aniž bych měl snahu zasáhnout do nich a dát jim požadovaný směr. Okolnostmi, které čekaly, na nějaký jasný povel.

Abych to shrnul. Žilo se mi dobře, ale pocit, že bych mohl žít líp a mít víc, dávat víc, mne tak intenzivně ovládl, že najednou bylo vše jinak a nic nebylo od té doby tak, jak bylo doposud. Poté jsem přečetl mnoho podobných knih. Seznámil jsem se s různými autory, shlédl bezpočet filmů, naslechl mnoho audionahrávek a hlavně popsal hodně papíru, kterými pak vyzdobil zdi místností, kde jsem nejvíce pobýval. Vše ovlivnilo můj pracovní i soukromý život. A hlavně – vše se to motalo kolem jedné jediné myšlenky na skutečnou pravdu. Protože najednou jsem z toho množství nových poznatků měl v hlavě neuvěřitelný zmatek. Přirovnal bych to situaci, kdy si třeba stavíte nějaké sídlo – jenom tak nějaké, aby bylo kde bydlet. Stavíte ho bez větších nároků a nijak zvlášť se tím nezabýváte. Pak bydlíte a najednou zjistíte, že jste to celé mohli postavit jinak, líp, že všeho mohlo být víc, že vlastně jste nevytvořil vše tak, jak jste mohl, že jste se spokojil pouze s průměrem. Že žijete v nějakém kompromisu. Zapomněl jste žádat a vzít si víc, a tak to nemáte a máte jenom něco… Žijete v nějaké pravdě, kterou jste přijali takovou, jaká je. Nikam jste ji neposunuli, nijak jste s ní nepracovali, nenapsali jste ji ani nenakreslili. Jen jste ji přijali..

Kdysi moudrý pán vyřknul „ Všechno je jinak“. To je pravda. Pochopit to je mnohem složitější, pokud nepřečtete vše, co je před a za touto větou. Pak se pravda bude jevit jinak. Když jsem napsal na začátku „ Pravda je to, co prožíváme v dané přítomnosti“ ,tak jsem to i myslel. Rozdíl je v tom, kterou pravdu se rozhodnete prožívat. Tu, kterou přijímáte vlivem okolí a okolností, nebo si okolí a okolnosti vytvoříte a s nimi i tu skutečnou pravdu. Když se seznámíte s životem s dílem Viktora Frankla, obzvlášť s jeho knihou „A přesto říci životu ano“, jistě to bude mnohem jednoduší pochopit, neboť jeho život je zdárným příkladem skutečné pravdy.

Neboli na otázku, v čem lidi dělají největší chybu ve svých obyčejných životech, odpověděl Albert Schweitzer: „Lidi nepřemýšlejí. Jsou příliš pohodlní a líní, aby přemýšleli“. Lidi přijmou pravdu, která jim je vnucena okolnostmi a víc o ní nepřemýšlejí. Je to tak jak to je a nic víc s tím nejde dělat. Nebo: to je můj osud a proti osudu nelze jít. Nebo To je boží vůle apod. V lidské přirozenosti je toto hluboce zakódováno. Rozbít či změnit takový kód je jistě těžké a složité, ale ne nemožné, protože kdyby to bylo nemožné, nebylo by šťastných, úspěšných a bohatých lidí.

Pravda je to, co si za pravdu vybereme nezávisle od okolí a okolností. Jednou jsem toto téma probíral s mojí milovanou manželkou a vybavil se mi dialog, který si nepamatuji úplně přesně. Mluvili jsme tenkrát o mých i společných cílech a plánech, jenž v té době se zdály poněkud vzdálené. Mimo jiné jsem ji s odhodláním a nadšením řekl:

- Mám strašnou radost z obrovského úspěchu, který mne potkal v podobě výstavy v Národní galerii, o to větší, že koupili část mé tvorby.

-Jak to? - Odpověděla s neskrývaným údivem- Vždyť to není pravda.. co to povídáš..

-Je to pravda - řekl jsem stručně a dodal – je to pravda

-Ale jak to..? Vždyť žádnou takovou výstavu nemáš, natož v Národní galerii. A už vůbec nevím, že by koupili nějaké tvoje  obrazy.

- A jak to víš? Ty jsi nějaká vědma?

- No ne, ale to vidím…

- Co vidíš?

- Vždyť jsem ti to právě řekla. Nemáš přece žádnou výstavu a…

A takto to pokračovalo. Byla to situace, kdy jsme mluvili každý o něčem jiném. Každý o jiné pravdě. Každý o té své… Já jsem si svoji pravdu nemusel obhajovat. Byl jsem o ní tak hluboce přesvědčen, že se promítala reálně v mém životě. Jen byla posunuta v čase. Ale byla a existuje. Čas pro ni nehraje naprosto žádnou roli. Není nijak důležitý a nijak neovlivní skutečnost. Je to, jako když někdo kráčí k nějakému cíli. Cíl je skutečnost. Existuje. Nikdo o to nepochybuje a nejméně ten, kdo k němu kráčí nebo běží. Pokud jde, tedy vykonává pohyb, činnost, která ho k cíli posouvá, cíl se přibližuje, až ho nakonec dosáhne. Pokud se zastaví a zůstane stát na místě, cíl nezmizí. Je tam stále, jen k němu nedojde. Cíl je ale tam, kde byl. Je skutečný. Je pravdou, o které ví i ten někdo, kdo šel a zastavil. Jen ho nedosáhl, protože zastavil a pouze o něm mlčky přemýšlel.

„ Víš“- řekl jsem manželce po chvilce - „ to, že nevidíš onu velkou výstavu, že nevidíš, že galerie kupuje mé obrazy, neznamená, že to tak není. Je to skutečnost a pravda, jen je vepředu a musím k ní dojít. No, a jak vidíš – jdu. Nestojím. Jdu tak, že neustále tvořím a pracuji tělem i duší. Tvoje pravda je zde, chceš li, ale skutečná pravda je ta, kterou jsem ti sdělil, jen je dál než dokážeš vidět. Já tam, lásko moje, ale již jsem.“

Bylo to příliš složité pro přijetí, ale nevyčítal jsem jí to. Cesta k přijetí skutečné pravdy je nesmírně těžká a složitá.

 

Jan Skorka Lauko - úryvek z autobiografie

-