Když začínám pracovat na novém obrazu, cítím se jako před rozbalováním dárku, o němž vím, jak bude vypadat, mám o něm jasnou představu, jen ho ještě nevidím fyzicky. Jsem v té chvíli jako malé dítě v radostném očekávání nové hračky, o které ví, že ji bude mít. První kontakty štětce se sněhobílým plátnem jsou tak posvátné a jedinečné, že je lze přirovnat snad jenom k počátku něžného aktu milování, prvnímu dotyku hebké kůže milované bytosti…

Když mám obraz rozpracovaný, každé ráno, každý den i večer je pro mne požehnáním, každé usednutí k plátnu, každý tah štětcem malým svátkem jest, prožívám ho celou svou duší a jsou to chvíle, které se snažím ukládat hluboko do srdce, abych se k nim mohl večer, když ulehám, vracet.  A ráno jest dalším svátkem, neboť mne čeká…

Když dokončím obraz, je to malá smrt…  Jako bych umřel. Pocity v mém nitru jsou smíchané, složité, ambivalentní… Cítím, že něco velkého, dobrého a hlubokého opustilo moji duši, mé srdce, že něco ve mně chybí, ale současně to vše vidím v dokončeném obrazu… Jsem tam v tom příběhu, v pečlivě namíchaných barvách, tvarech… Je tam kus mé duše, kus ukradené lásky k milované ženě, kus mého života, štěstí, radosti…

Proto začínám nový obraz…Proto maluji vždy nové příběhy… aby smrt – ta duševní, která je skutečnější než fyzická, neboť si ji bolestně uvědomujeme -  neměla navrch, aby nebolela dlouho … Proto ta závislost, touha malovat, malovat… Je to sebetrýznění, zničující vášeň, neuhasitelná žízeň, touha…  strach z konce, jenž může kdykoliv přijít a nelze ho odvrátit..

Můj život je o rozdávání… To jsem si vybral z nabídky a vybral jsem dobře…