…jak to začalo, vím téměř na hodinu přesně.  Je to jako když se rozsvítí obrazovka a na ní se objeví scéna z filmu… Taková pohoda u televize. Je to zvláštní, jak mi právě ten moment utkvěl v paměti, ale má to svůj důvod, neboť to měl být a byl klíčový okamžik v mém životě. Tehdy jsem to ale nemohl tušit a vlastně v té chvíli mi vůbec nic zvláštního nedocházelo. A nedocházelo to mamince ani tátovi, protože ona chvíle nebyla ničím výjimečná… Co by taky mělo být výjimečného na sledování večerního programu v roce 1979 po osmé hodině večer. Přišlo to až později. Po skončení filmu, který tenkrát, v ten večer, vysílali v televizi. Ten film se jmenoval  „Zastretý farebný svet“ a byla to hraná autobiografie slovenského malíře-  krajináře Martina Benku. Ten film nebyl ničím výjimečný, tak jak nebyly a nejsou nijak výjimečné jeho obrazy, a nebyl ani zajímavý, přesto mi však právě on měl zcela změnit život. To jsem ale tenkrát nevěděl…

Pamatuji si, že jsem jako dítě byl natolik uchvácen příběhem malíře,   že jsem nevnímal okolí. Přicházelo to pomalu, ale pak to byla to síla… V té chvíli, při sledování filmu, jsem byl jako kus kamene, do kterého sochař pomalu, pravidelně a vytrvale seká dlátkem s jasným záměrem, přesnou vizí budoucího díla.

Mnoho let pak uplynulo, než jsem si onu scénu uvědomil a opětovně prožil. Byl jsem tenkrát v té chvíli v obýváku s leštěným nábytkem tmavohnědé barvy, červeným kobercem, hráškově zelenou sedací soupravou s dvěma křesly, s reprodukcí Šiškinova Březového lesa nad sedačkou a elektronkovou černobílou televizí, kdy jsem byl „stvořen“. Sledoval jsem ten příběh, který nebyl nikterak výjimečný, ani zajímavý, vlastně takový obyčejný, protože jako dítě jsem spíš miloval knížky, obzvlášť ty dobrodružné o pirátech, indiánech nebo westerny a tak… a tak nějaký film o chlapci, který kreslil obrázky, nebyl  zrovna moje parketa. Ale ono to najednou přišlo…

 Ten chlapec byl jiný. To mi utkvělo v paměti jako první. Bylo mi třináct let a jemu zhruba stejně. Ta scéna vypadala následovně: Chlapec stojící před malířským stojanem v atelieru spolu s několika jinými chlapci v jeho věku. Po jeho boku stál učitel a dlouze se díval na obraz, který právě ten kluk domaloval. Pak se učitelův zrak přesunul z plátna na chlapce a poté opět na obraz. A znovu na chlapce. Chvíli to trvalo... no a najednou ten učitel popadl to chlapcovo plátno, rozčíleně ho strhl ze stojanu, shodil na podlahu a začal po něm dupat, až ho nakonec celé zničil. Se slovy „ znovu!“ od něj odcházel. Chlapec tam pak dlouho stál bez hnutí a kamera snímala jeho výraz v očích. A ten výraz byl výrazem, který mluvil… Bylo tam vše! Viděl jsem tu jeho bolest, vzdor, protest,  a… jeho rozhodnutí. Pamatuji si, že v té chvíli jsem spatřil v očích toho chlapce příběh… a ten příběh měl v sobě něco velice zvláštního a já to nemohl pojmenovat...

Pak najednou, jako když světlo protne tmu, jsem na té černobílé obrazovce naší staré televize uviděl barvy! Barvy byly v očích toho kluka, barvy byly  na jeho rukou, na paletě, na plátně a nakonec všude. Modré, zelené žluté, červené, Vše najednou bylo plné barev. A taky si pamatuji to ticho. Naprosté ticho. Jenom oči toho chlapce mluvily a já to slyšel… Tam začal příběh. Od toho okamihu už pro mě nebyl ten film jen filmem o někom… . Ono to pak pokračovalo – ten kluk nakonec nějak prošel a pak maloval krajiny a vše bylo fajn a měl docela hezký život, ale to už nebylo podstatné. V té chvíli jsem byl jak na jehlách a po skončení filmu jsem doslova utíkal do svého pokoje. Byl jsem tak rozčílen, že jsem málem brečel. A pak jsem skutečně brečel. A nebylo to jen proto, že jsem nemohl  najít svoje tempery a štětec. Nakonec jsem je objevil ve školní tašce a vzápětí jsem seděl za psacím stolem a maloval na malou čtvrtku. Maloval jsem krajinku, tak jak jsem to viděl u toho chlapce ve filmu. Ne jeho, ani žádnou konkrétní krajinu. Vymyslel jsem si jí. Byla to taková louka a obklopovali jí stromy a keře a nad ní světlomodrá až bílá obloha. Zelená, žlutá modrá, hnědá, bílá. Měl jsem to hotové asi za hodinku. Poté jsem se dlouho, dlouho díval na svůj první opravdový obrázek nevnímaje čas, až mě maminka vyrušila svým“Dobrou noc a jdi už taky spát“. Chtěl jsem se jí pochlubit svým obrázkem, ale cosi mi v tom bránilo. Maminku jsem miloval a vždy jsem jí říkal, co jsem měl na srdci, nebo o svých snech, ale v té chvíli mi to přišlo jiný… Vím, co jsem jí chtěl říct, avšak vím, že nebyla to ona, kdo to měl slyšet. Jen jsem tiše seděl dívaje, nedívaje na čerstvě domalovaný obrázek s hlavou plnou příběhu chlapce – malíře a pak jsem tiše, že jsem to sám sotva slyšel, zašeptal: „Děkuji…“

Na spánek jsem ani nepomyslel. Byl jsem opravdu tak rozrušený, že by ani nešlo usnout. Po několika pokusech o usnutí jsem nakonec rozsvítil malou lampu a opět se zadíval na svůj obrázek. Vrátil jsem se k tomu klukovi z filmu a vybavil si jeho pohled. Pak jsem vstal, otevřel  skříň s oblečením, kde z vnitřní strany dveří bylo zrcadlo a zadíval se na svůj odraz. Bylo mi třináct let. Opět jsem tiše zašeptal: „Děkuji..“